Výlet ze Šternberku na Svatý Kopeček
Tak jsme zase se Sandy zůstaly na víkend samy - vhodná příležitost pro vyzkoušení nové dogtrekařské soupravy na nějakém pořádném výšlapu. Naplánovala jsem si proto trasu ze Šternberku na Svatý Kopeček, ať to nemáme zas tak moc daleko. Dopoledne jsme vyrazily vlakem do Šternberku, odtud jsme kolem 11 hod vyrazily po červené trase směr Kopeček. Opět se mi podařilo trošku zabloudit, tak jsem si 20 km trasu nenásilnou formou prodloužila o dalších něco přes 5 km :-). No jsem šikovná. Příště už jen s turistickou mapou a ne s vytištěnou stránkou z mapy.cz. Ale nemůžu si pomoct, ale v Bělkovickém údolí je fakt pitomé značení, tam to zas tak moje chyba nebyla. (Hm, aspoň teda myslím :-)).
Počasí nám celkem vyšlo, kolem poledne nám i svítilo sluníčko, takže bylo docela vedro (huráááá, konečně jaro!) odpoledne se už zatáhlo, ale nepršelo a bylo teplotně pořád příjemně, tak jsme měly na výšlap celkem optimální podmínky. Po nemoci se mi nešlo zrovna nejlépe a hlavně ke konci cesty jsem se musela dost přemlouvat, abych došla až na bus na Kopeček (stejně mi ale v těch lesích bez jediného živáčka nic jiného nezbývalo). Sandy ke konci cesty taky už nebyla moc nadšená, ale došly jsme.
A opět jsme dorazily jako dvě prasátka, tentokrát naštěstí bez Sandinčina parfému z výkalů, protože na šňůře byla stále pod mým blízkým dohledem a nezadařilo se jí v ničem vyválet. Ale jinak bylo po cestě spooousta bahna a zbytků sněhu a zledovatělých cest. No a v těch nejužších a nejméně schůdných místech se to moje „zlatíčko“ mrňavé pořád zastavovalo, já o něj neustále zakopávala a zamotávala se do šňůry, takže jsem si chvílema pořádně zanadávala. Už jsem byla rozhodnutá, že tu šňůru prostě zahodím a kašlu na to, ale protože jsem to brala jako trénink na dogtrek, kde pes musí být na šňůře pořád, tak jsem vytrvala. Ale bylo to fakt o nervy. Bíglík opravdu není tahač. No teda vlastně je, ale netáhne tím správným směrem, tedy dopředu, ale vždy ho něco zaujme jednou napravo, podruhé nalevo, pak mě s radostí oběhne dokola, tak se musím otáčet taky, abychom se nezamotaly, to pak vezme Sandy jako hru, tak mě znovu oběhne dokola, moje neeervy, radost to byla… Ale věřím, že když půjde větší tlupa lidí, tak se bude Sandy snažit dostat za psíkama před náma, takže snad konečně půjde kýženým směrem. Jinak fakt nevim nevim :-).
Ale celkově, až na mé lehce pochroumané nervy, se výlet vydařil. Dorazily jsme na Kopeček něco před půl 6, spoje nám pak až domů pěkně navazovaly, doma jsme se nabaštily a obě zalehly k TV, no co víc si přát :-). Ale nohy mě bolely, to fakt přiznávám a v ten sobotní večer jsem si nějak nedokázala představit, že bych někdy mohla být schopná ujít MIDovou trasu, natož LONG.
Nějaké ty fotky brzce jarní přírody a hafinky Sandy najdete na rajčeti - TADY.
